Čeleď: miříkovité – Apiaceae Lindl.

Původ: Evropa, severní Afrika a Severní Amerika

Náročnost pěstování: celer bulvový 5/5, celer řapíkatý 3/5, naťový 1/5

Trať: celer bulvový – 1. trať, řapíkatý 1. i 2. trať, naťový 2. trať

Zařazení: celer bulvový - kořenová zelenina, celer řapíkatý – stonková, litová zelenina, naťový – listová zelenina

V článku shrnu všechny tři hojně pěstované variety, protože jejich pěstování je v prvních fázích stejné. Liší se ale výrazně způsob pěstování na konečném stanovišti.

Původní rostlinka celeru rostla v bažinatých půdách a v na pobřeží v blízkosti salin v Evropě, Asii, severní Africe a Severní Americe. Prapředek našich kulturních forem neměl zdužnatělý kořen, byl sice typicky aromatický, ale chuť byla štiplavá, ostrá a nepříjemná. V Evropě jej známe od 16. století a díky jeho kultivaci se vyvinuly tři variety. Jedná se o jeden druh, tedy se mezi sebou variety běžně kříží.

Celer bulvový - Apium graveolens var. rapaceum (Miller) Gaudin

Je nejoblíbenější varietou v Evropě a patří mezi tři nejdůležitější kořenové zeleniny. Celer bulvový je běžec na dlouhou trať, vegetační doba může být 18O – 230 dní (někde se uvádí až 270 dní). Jeho prapředek se rozšířil ze Středomoří až k Baltu a k Sibiři. Znali jej staří Egypťané i Řekové. Je nejvíc aromatický. V prvním roce tvoří bulvu a v druhém kvete.

Celer řapíkatý - Apium graveolens var. dulce (P. Mill.) DC.

Kulturní formu řapíku znali už ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě. Ve středověku se používal jako léčivá rostlina. Pěstovat se začal ve Středomoří a dál do Evropy se rozšířil až v 17. - 18. století. Narozdíl od Severní Ameriky, kde se téměř nepěstoval celer bulvový a více se zde používal celer řapíkatý, v Evropě stále převažuje obliba celeru bulvového. Nejčastěji se řapík používá do zeleninových šťáv a semena se dají použít jako koření.

Rostlina je dvouletá, tzn. že kvete v druhém roce, v prvním růžici listů. Ke konzumaci a zpracovánse využívají zdužnatělé řapíky. Rozdělujeme rostliny na dva druhy, zelený a samobělící. Samobělící odrůdy jsou choulostivější, ale nemusíme je bělit, jako zelené, přihrnováním zeminy nebo svazováním a obalováním slámou. Bělení se provádí pro zjemnění chuti.

Celer listový - Apium graveolens var. Secalinum

Naťový celer, jinak také celer k řezu, se pěstuje pro jemnou aromatickou nať. Má celkově drobnější vzrůst oproti oběma výše zmíněným varietám. Je také dvouletý a může u nás přezimovat.

Předpěstování

Po vyklíčení semen je potřeba dát malé rostlinky na světlo a budeme čekat na dva pravé listy. Rostlinky jsou velmi drobné a tady nás čeká ta nejtěžší práce. Jakmile mají rostliny dva pravé listy, může být i jeden nebo více jak dva, budeme je pikýrovat, tedy přepichovat. Budeme si pomáhat ideálně japonskou hůlkou nebo něčím velmi podobným. Misku se substrátem a rostlinami si zalejeme tak, aby se nám dobře oddělovaly kořínky. Rostlinky podebereme hůlkou, abychom neponičili kořenové systémy a po jedné rostlině pikýrujeme do malých květináčů. Květináč si naplníme substrátem pro pěstování zeleniny a jemně utlačíme. Pak do něj hůlkou vypíchneme dírku na malý celer a vsadíme ho opatrně tam.

Dříve se doporučovalo i jemně zastřihnout kořínky, aby se kořeny začaly větvit a bujněji růst. V tomto případě nedávejte pryč více jak 1/3 kořenů. Pokud si netroufáte nebo vám to přijde zbytečné, pro domácí pěstování, přeskočte tuto fázi. Při stříhání kořínků nezapomeňte na desinfekci na nůžky, ať si nepřenášíte choroby.

POZOR!!! Celer nesmíte zasadit nikdy hlouběji než jsou děložní lístky. Nesmíte utopit srdíčko, jinak vám neporoste bulva, ale jenom nať. To platí u takhle malých rostlinek i u přesazování do většich květináčů nebo přesazování na stanoviště.

Já celery přesazuji dvakrát z únorového výsevu. Kořeny by se v květináči neměly mačkat a točit dokolečka, při přesazování by měly celery držet bal, ale neměl by být tuhý. Na omak a při stlačení by měl být měkký a vzdušný, potom rostliny dobře prokoření do půdy. Zatímco tuhý bal a omotané kořeny, prokořeněné do spirály, jsou pro rostliny problém, nebudou dobře prokořeňovat a nebudou tvořit kvalitní bulvu ani řapíky. Pokud je kořenový bal tak hustý, že nevidíte substrát, jen kořeny, jedná se o "zaplstění kořenového balu". Můžete se setkat s pojmy jako root circling – kroužení kořenů nebo květináčový šok.

Rostliny během předpěstování nehnojíme, pokud to není nutné, živiny jsou v substrátu. Zaléváme když vrchní vrstva substrátu proschne, vnitřek květináče nesmí být proschlý. Celer má rád vodu, snese více než jiné zeleniny, ale neměly by kořeny ve vodě přímo stát.

Výsadba

Celery vysazujeme ven v době, kdy nehrozí přes den ani v noci teploty pod 10 °C. Celer může jarovizovat po výsadbě při nízkých teplotách, vyběhne do květu již první rok. Při výběru semen se zaměřte na "odolnost proti vybíhání do květu". Sadíme tedy stejně, jako teplomilné rajčata, papriky a okurky, po 15. květnu.

I tady si dáváme pozor, ať neutopíme srdíčko. Půda by měla být předhnojená do 1. tratě, celer je náročný na živiny. Vyjímkou je ten listový, ten můžeme pěstovat ve 2. trati.

Vysazujeme do sponu dle popisu na obalu semen, často 40 x 40 nebo 50 x 50 cm, řapíkatý i méně.

Pěstování na finálním stanovišti

Celer pravidelně hnojíme a dáváme mu dostatek vody, v opačném případě může být bulva nebo vzrůst řapíků malý. Myslete na to, že je to původně rostlina, která rostla na pobřeží a v blízkosti bažin.

Až začne bulva vykukovat, je možné ji mírně odhalit, odhrnout od ní zeminu a vzít pár listů z krajů, aby se lépe vyvíjela. Někdy se objeví boční kořínky a ty je dobré odříznout, ať celer koření jen dole. Pokud bulvu nevidíte ani v srpnu, zkuste odhrnovat, možná se zalilo srdíčko. U řapíkatého celeru a listového neděláme žádný takový zásah.

Řapíkatý celer potřebuje také hodně vody a živin, pokud bude půda vyschlá, řapíky mohou být tuhé, vláknité a hořké. Hodně vody, hodně hnojit jako 1. trať. Zatímco celer bulvový odhrnujeme, celer řapíkatý přihrnujeme kvůli etiolizaci – bělení. Moderní odrůdy – zelené se bělit nemusejí, jsou chutné i bez toho, u starších odrůd se bělení doporučuje. Můžete přihrnovat půdu, obalovat spodky černou folií, kartonem nebo slámou. Řapíky zkřehnou a budou chutnější.

Celer naťový je na stanovišti nenáročný, pěstujeme ho jako jiné natě. Podle péče a místa bude vzrostlý, je jemnější a k dispozici i dlouho do zimy, nebo i celou zimu.

Co se může pokazit?

1) Septoriová skvrnitost listů celeru - Septoria apiicola - na listech vznikají šedohnědé skvrny se žlutým lemem a velkým počtem velmi drobných černých teček – plodnice. Choroba se šíří směrem k srdéčku. Zdrojem může být infikované osivo, nedodržení osevních postupů nebo ponechání na místě napadených posklizňových zbytků. V konvenci řešeno mědí, v přírodní zahradě přeslička, polyversum.

2) Strupovitost celeru - Phoma apiicola – napadá kořenový krček a bulvy. Může způsobit padání klíčních rostlin, na bulvách vytváří vpadlé korkovité skvrny a povrch bulvy vypadá rozpraskaný a strupatý. Důvodem také může být hluboké zasazení pod srdíčko, těžká a vlhká půda rozvoj choroby podporuje. Pokud v místě stojí voda vlivem půdního škraloupu rostliny se dusí. Celer miluje vodu, ale není vodní rostlina. Důležité je mít správné pH půdy a před pěstováním vápnění. Celer potřebuje pH 6,5 až 7,5.

3) Sklerotiniová hniloba - Sclerotinia sclerotiorum - způsobuje mokrou hnilobu bulev pokrytou hustým bílým myceliem s černými útvary (sklerocii) během skladování. Prevencí je včasná a suchá sklizeň a nepoškodit bulvu při vytahování ze země.

4) Srdéčková hniloba - způsobena nedostatkem přístupného bóru (B). Projevuje se černáním a odumíráním nejmladších středových listů a následnou hnilobou bulvy.

5) Dutost bulev - často souvisí s nevyrovnanou výživou (nadbytek dusíku, často u syntetických hnojiv) a nepravidelným vodním režimem.

6) Symptomy nedostatku hořčíku - u celeru se projevují chlorózami starších listů, zatímco žilnatina zůstává zelená.

7) Vrtule celerová - Euleia heraclei - Považována za jednoho z nejvážnějších škůdců listů. Larvy vyžírají v listech chodbičky (miny), které se postupně slévají do velkých hnědých skvrn. Silné napadení vede k zasychání listů a zakrnění bulvy.

8) Mšice bršlicová a mšice maková - sají na spodní straně listů a vegetačních vrcholech, což způsobuje kroucení a žloutnutí listů. Nebezpečné jsou také jako přenašeči rostlinných virů.

9) Pochmurnatka mrkvová - Psila rosae - Ačkoliv preferuje mrkev, napadá i celer. Její larvy vyžírají chodbičky v bulvách, které následně zahnívají.

10) Malé bulvy - rostou v místech, kde je méně živin nebo vody. Ale i malá bulva může být zdravá a chutná.

Sklizeň

Celer bulvový necháme co nejdéle je to možné. Hlavní vlna sklizně je, podle místa pěstování, od konce září do listopadu. Mírný mrazík mu nevadí, uvádí se kolem – 2 °C, ale zimu u nás běžně nepřežije. Sklízíme ho opatrně, aby se nepoškodil a šel co nejdéle skladovat. Nať se neodstraňuje celá, jen větší listy, aby bulva nevyschla. Nečistíme vodou a kořeny zakrátíme jen jemně. Poté uložíme do sklepa do písku.

Řapíkatý celer se může sklízet postupně od srpna po jednotlivých řápíkách nebo jednorázově celou růžici, která se bere i s kořeny a ty se poté uříznou nebo se řeže úplně u země, tak aby se růžice nerozpadla. Je citlivější na mráz, takže sklízíme před příchodem přízemních mrazíků. Vydrží asi 2 tt v lednici, nebo ho lze mrazit předchystaný a nakrájený pro vaření.

Celer naťový sklízíme dle potřeby po svazcích. Je vhodný i pro sušení, avšak sušit se dá i nať z celeru bulvového, pokud je v dobré kondici.

Pěstování v přírodní zahradě podle Marge

Celer lze pěstovat úspěšně ve smíšené kultuře s brukvovitými rostlinami nebo s pórkem. Důležité je, aby měl dost prostoru pro růst a byl na světelné straně, kde dostane dostatek světla. Mezi zelím vám pravděpodobně zmizí. Myslete na sklizeň, pokud k němu dáte cibule, budete je pravděpodobně chtít sklidit dříve pro skladování, pórek je tedy lepší varianta, můžete sklízet i současně. Celer mate bělásky u brukvovitých zelenin a odpuzuje škůdce cibulovin. Pěstovat se dá také s rajčaty, která odpuzují květilku celerovou.

Celery hnojíme jíchou a to klidně i tou kopřivovou, protože milují dusík a my po nich nechceme kvetení a plody, ale bulvu a zelenou masu. Okolí celeru mulčuje, abychom zabránili vysychání půdy a pěstujeme ho v nejvíce vlhkém záhonu. Pomoci se zadržením vody v půdě může pomoci také biouhel a můžeme přidat i popel, jako zdroj draslíku. Pro posílení celeru a pro ochranu přech houbovými chorobami můžeme použít přesličkový odvar nebo zákvas.