Jedlá lesní zahrada

Lesní zahrada nebo také jedlý les je koncept udržitelného způsobu pěstování potravin, kterým se snažíme napodobit. Není to les jako les, v našich podmínkách tedy jehličnatý listnatý nebo smíšený. Nebudeme pěstovat smrky ani duby, budeme se snažit najít sortiment rostlin, které jsou nám k užitku. Stromy budou nejčastěji ovocné, patro keřů složené z drobného ovoce a bylinné patro z dalších jedlých rostlin, nebo jinak využitelných rostlin. Tento způsob pěstování nám pomáhá maximalizovat naši úrodu i na menší ploše. V jedlém lese se navíc minimalizují vstupy, tzn. že potřebuje minimální údržbu. 

Historie jedlého lesa

Původní koncept vychází z tisícileté tradice tropů a mísí se s moderními postupy mírného pásma. Proto je také někdy těžké to uchopit a předělat k obrazu svému, protože to celé nemůžeme jen zkopírovat. V Indii, na Srí Lance, v různých částech Afriky, existují tyto systémy pěstování prokazatelně až 7000 let. A od nich jsme se chtěli začít učit. Konkrétně Robert Hart (1913 – 2000) je průkopníkem v mírném pásu a je považován za otce "jedlého lesa". Studoval systémy v tropech a zarážela ho vysoká produktivita a odolnost rostlin oproti našim moderním systémům.

Robert Hart žil v Anglii, v Shropshire, kde se snažil vytvořit modelovou lesní zahradu na svém pozemku, který byl velký kolem 500 m2. Lesní zahrady se zdaleka netýkají pouze velkých pozemků, naopak, na malé zahradě je to snadnější vytvořit. Jeho cílem bylo vytvořit sytém, který by byl samoobslužný a potřeboval minimální údržbu, současně, aby poskytoval nutričně dostatečnou sklizeň.

V 80. letech navštívil zakladatel konceptu permakultury Bill Mollison Roberta. Bill byl natolik nadšen, že systém jedlého lesa integroval do svých návrhů permakulturního designu. Dens se k tomuto konceptu stále více vracíme jako na částečné řešení klimatické změny. Jedlý les můžeefektivně popoci s regenerací dnes často už degradované půdy a dá se vyučít částečně i pro městskou zeleň, kde jsou ale v dnešních dnech úplně jiné představy o výsadbách.

Patra jedlého lesa

V základu rozlišujeme na tři patra – stromy, keře, byliny. Širší pojetí zahrnuje sedm pater – vysoké stromy, nízké stromy, keře, byliny, půdopokryvné rostliny, kořenová část a vertikální patro.

1. Mezi vysoké stromy patří ořešáky (pozor na stáří), kaštany, vysoké třešně, hrušně, ale může se jednat i o stromy, které už na pozemku jsou a my je nechceme kácet, i když nejsou pro nás užitkové, protože jsou užitečné pro mnoho další organismů, poskytují stín, zvyšují vzdušnou vlhkost, pohlcují smog a hluk z okolí.

2. Nízké stromy jsou často napěstovány na zakrslých podnožích, třeba jabloně, hrušně, slivoně, ale také vyšší keře zapěstované na kmínku, dřínky, bezy, které mohou vypadat jako vícekmeny.

3. Keře jako rybízy, angrešta, kamčatky, muchovníky, do kyselejšího prostředí třeba i kanadské borůvky. Použít ale můžeme i okrasné keře, které lákají hmyz nebo ptáky.

U těchto tří pater jde vždy o konečnou výšku konkrétní rostliny, proto i některé keře mohou být stejně vysoké jako nízké stromky, s tím je třeba počítat. Nelze jej plánovat jen podle názvů a představ. Ideální jedlý les vzniká pomalu, postupně i několik let. Například muchovník ´Krasnojarskaja´ může dorůstat i 4 metrů, ˇObelisk´ až 3 – 3,5 metru. Zakrslá jabloň může být stejně vysoká i menší. Standartní dělení tu používejte jen principiálně, s taxony pak pracujte samostatně.

4. Bylinné patro může vyplňovat vytrvalá zelenina, jako je rebarbora nebo chřest a celá řada léčivých a kořeninových rostlin. Spadají sem i drobné keříčky středomořských rostlin, jako jsou levandule, yzop, šalvěje apod. Kořeninové rostliny jsou takové, které se používají jako koření do jídel, nikoli kořenová zelenina. Jsou to třeba libeček, tymián, saturejka, máta apod. Z jednoletých, které se mohou přesévat potom kmín, koriandr, nebo které je třeba vyset či předpěstovat každoročně jako bazalka. A často se tak s léčivými rostlinami překrývají. Mohou to být lae také rostliny užitkové pro výrobu jíchy nebo prostředků pro ochranu rostlin, případně i jen rostliny, které jsou okrasné a dělají vám radost.

5. Půdopokryvné rostliny, kterými může být jahodník jak velkoplodý tak i porosty drobných jahodníčků měsíčních a lesních. Mateřídouška je krásná podrostová rostlina, která láká včelky. Můžete ale samozřejmě prosto vyplnit nízkými trvalkami, dle stanoviště a potřeb rostlin.

6. Kořenovou zónou je myšlena zóna, kde se pěstují rostliny, které se sklízí i na úrovní půdy – cibule, česnek, kořenová zelenina, křen, topinambury, batáty.

7. Poslední patro je vertikální a jsou to popínavé rostliny jako kiwi, klanoprašky, réva, chmel apod.

U všech pater bych se striktně neřídila zahraniční literaturou, protože my máme jiné podmínky pro pěstování a jednoleté druhy i v případě falešných jednoletek bych volila velmi omezeně. Nejlépe, aby se samy přesévaly. Vhodné mohou být brutnáky, máky, měsíčky i afrikány. U kořenové vrstvy bych volila křen a jiné vytrvalé rostliny, které se sklízí po několika letech. Například batáty u nás nepřezimují a tak je třeba do půdy minimálně dvakrát ročně zasáhnout. My ale v případě jedlého lesa chceme vytvořit málo zásahovou plochu, kde do půdy budeme vstupovat velmi omezeně. Proto sem nepatří ani pěstování zelenin. Naše zeleniny jsou již vyšlechtěné a často nejsou naše původní. Mají vysoké nároky na živiny. Do jedlého lesa volíme takové rostliny, které nebudou potřebovat tolik péče. Ani zákrsky a bobulové ovoce nebude tak často upravováno, jako by tomu bylo v intenzivním režimu pěstování.

VŽDY DBÁME NA DODRŽENÍ POTŘEB JEDNOTLIVÝCH ROSTLIN, HLAVNĚ NA SVĚTELNÉ PODMÍNKY!

Proč chtít budovat jedlý les?

Protože časem se o sebe bude starat více méně sám, bude tzv. samoobslužný. To je to napodobení přirozeného lesa. Nikdo tam nechodí hnojit, zalévat, nikdo tam nezakládá kompost a přeci les roste. I proto tam nelze mít zeleniny, protože ty potřebují mnohem více živin a péče. (Doporučuji náročné zeleniny nechat při okrajích, nebo pěstovat zvlášť v záhonech.)

Jedlý les nám vytvoří v zahradě část, kde se budeme živit my i naši malí přátelé z říše zvířat i mikroorganismů, v zahradě je nutná biodiverzita. To ale obnáší vytvořit ho tak, aby už jsme do něj zasahovali minimálně, protože chceme aby v této zóně neprobíhalo rytí, ani jiné bezdůvodné narušení půdy a současně toto místo nebudeme čistit. Necháme tam listí, ořezané, nebo spadané dřevo i jiné rostlinné zbytky. Jedlý les se nečistí jako trvalkový okrasný záhon na jaře, ale nechává se být tak jak je. Pouze sklízíme a děláme nutné úpravy, aby nám les nezarostl, abychom ho udrželi ve střední fázi sukcese.

Toto vychází z jednoho velmi snadného principu:

"Co si z půdy bereme také vracíme."

Tedy co sklidíme, navrátíme v podobě kompostu, jíchy nebo jiných organických hnojiv. Můžeme například vzít ostříhané větve a naštěpkovat a tímto materiálem les v nezarostlé části zamulčovat. Můžeme shrabat listí a dát kompostovat, ale pak část z kompostu vrátíme i sem, nejen do zeleninových záhonů. A tady nastává drobná nerovnost. Zeleninové záhony, ale o těch si přečtete příště.

V přirozeném lese je zajištěn koloběh živin právě tou bezzásahovostí. V zahradě se zásahům nelze vyhnout, protože my to chceme sníst, pěstujeme si tu vlastní potraviny, proto je bezzásahovost spíše utopie a ani jedlý les tak nebude dokonalým koloběhem živin.

Co je další výhodou jedlého lesa je obranyschopnost rostlin, které v našem jedlém lesíku rostou. Právě díky zajištění větší diverzity jsou rostliny více odolné. To souvisí se zdravou kořenovou zónou, kdy není do půdy zasahováno, nebo jen minimálně. V půdě jsou přítomny přátelské organismy, které pomáhají se zadržením vody v půdě, rostlinám pomáhají s příjmem živin a vhodný příjem živin pomáhá rostlinám s dostatkem všeho, co potřebují k sebeobraně proti chorobám a škůdcům. Půda, rostlinné zbytky a zapojení rostlin tvoří přátelská prostředí pro život a množení predátorů. Nezasahováním jim vytvoříme prostor pro pohyb, množení, přezimování apod. Navíc je jedlý les jako polykultura, není tam pouze jeden rostlinný druh a tím se tvoří přátelské vztahy mezi rostlinami, kterým můžeme napomoci správným plánováním. Navíc se choroby a škůdci v polykulturách nemohou efektivně přemnožovat, obzvláště ti, kteří mají pro potravu určen jen jediný druh nebo rod rostlin.

A tady se dostávám k tomu, že jedlý les, nebo i jiná málo zásahová plocha, nám může sekundárně pomáhat s pěstováním zelenin v samostatných zeleninových záhonech. Toto je alfa a omega přírodních zahrad. Ne nestříkání, ne jen nepoužívání syntetiky, ale komlexní přístup při budování produkčních zahrad.